Eliška Kratěnová

ředitelka orchestru, 2. housle

Eliška vyrůstala v hudební rodině a už od dětství se věnovala zpěvu, ke kterému později přibyly housle, klavír a když maminka zapůjčila, tak i kytara.

Během studia gymnázia v ní dozrálo rozhodnutí, že ačkoliv všechny vyučované předměty měly něco do sebe, chtěla by svůj profesní život zasvětit muzice. Vystudovala výběrový obor Hudební management na brněnské JAMU. Během vysokoškolských let rovněž pomáhala s organizací koncertů NoFi a vedla produkci multižánrového Festivalu Maraton hudby Brno.

Po získání titulu bakalář nastoupila do České filharmonie. Odtud jí profesní kariéra zavedla do Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Paralelně s prací pro jedno z našich nejlepších hudebních těles pokračuje ve studiu oboru Kulturní management na Masarykově univerzitě v Brně. 

Jako ředitelka Novoměstské filharmonie chce i nadále přibírat nové talentované hráče, kteří dokážou přenést radost z klasické hudby na posluchače a nadchnout je pro tento hudební žánr. Zásluhou Elišky si orchestr zahrál na pražské HAMU spolu s thajským orchestrem Siam Sinfonietta, pod skleněnou střechou kostela v Neratově i na hudebním festivalu Moravský podzim v Brně. Ačkoliv připouští, že není jejím cílem honba za největšími sály v ČR, má nadále v  plánu rozšiřovat povědomí o NoFi daleko za hranicemi našeho města.

I při své ambicióznosti ovšem nezapomíná na úctu ke svým spoluhráčům z orchestru, ke kterým pravidelně se svými houslemi usedá. „Hraní v NoFi beru jako dar. Je to jako být součástí velkého ekosystému, kde má každý svou roli, každý je důležitý, nezbytný proto, aby vše fungovalo, nejen v muzice, ale i v kolektivu.“ 

Skromná, férová, kamarádská a zároveň profesionální – taková je prostě naše paní ředitelka.

Zpovědnice

Který skladatel mi je nejbližší?
Vždy jsem měla velice blízko k českým autorům, především ke Smetanovi a Dvořákovi. Později jsem přirostla i k Janáčkovi. Nejsem velký fanoušek opery, ale pokud mi jsou některé opery blízké, jsou to právě ty Janáčkovy. Je těžké vybrat jednoho skladatele. Blízcí jsou mi také ruští skladatelé Korsakov, Rachmaninov... 

Ve kterém městě či sále by měla NOFI zahrát?
Často se členy orchestru mluvíme o Rudolfinu, ale vzhledem k tomu, že nám v Česku pomalu ale jistě vyrůstají nové koncertní sály, budu mířit vysoko a řeknu, že zahrát si v takové Vltavské filharmonii v Praze, novém koncertním sále v Brně či v Ostravě, by se nám dozajista líbilo. Ale ve výsledku myslím, že na sále a městě tolik nezáleží. Je to sbírání nálepek, prestiže a samozřejmě to k naší činnosti patří, jen se z toho nesmí vytrácet ten hlavní důvod proč hrajeme. To bude vždycky láska k muzice, radost, kterou z ní máme a tu s orchestrem zažíváme v malých městech našeho regionu i v Praze, Brně, v zahraničí… 

Co pro mě hraní v orchestru znamená?
Pro mě je to dar. Když jsem byla mladší, velmi jsem si přála živit se hudbou, být prostě muzikant. Moje životní cesta nakonec vedla jinam. Proto jsem nesmírně ráda, že mám šanci se hudbě stále aktivně věnovat. Je to jako být součástí velkého ekosystému, kde má každý svou roli, každý je důležitý, nezbytný proto, aby vše fungovalo, nejen v muzice, ale i v kolektivu. 

Čeho si přeji s NOFI dosáhnout?
Přeji si, aby se náš orchestr rozrůstal o další talentované hráče, žáky a studenty, šikovné absolventy, ať už se hudbě věnují profesionálně či pouze ve volném čase. Naše největší cíle nesouvisí tolik s vyprodanými sály jako s hodnotami, které se snažíme předávat všem, kteří náš orchestr navštěvují. Moc si přeji, aby nás muzika bavila, abychom dokázali to, co prožíváme na pódiu přenášet na posluchače.

Jaká je moje největší vášeň kromě NOFI?
Ať už to zní jakkoli úsměvně, je to jídlo. (smích) Vařit mě nebaví, ale vyloženě ráda jím. Na českou kuchyni a hlavně tu od maminky nedám dopustit. Pak jsou to knížky, hlavně ty s tematikou druhé světové války a holocaustu. No a když je čas tak pěší turistika a obecně vzato cestování. 

Jakou nejlepší radu mi dala maminka?
Tatínek má vždycky pravdu. (smích)
Rad bylo za těch 25 let opravdu hodně. Mám to štěstí, že oba moji rodiče jsou srdeční, moudří a velkorysí lidé, kteří mně a mému bratrovi věnovali spoustu času, a spoustu rad. Maminka vždy radila, abychom byli milosrdní a hodní na své okolí. Tatínek mi pak vždycky říkal, že mám spíše poslouchat než mluvit a když už mluvím, mělo by to být vždy v situaci, kdy je to potřeba, vše by mělo být řečeno laskavě a musí to být pravda.

Co bych rád vzkázal/a posluchačům?
…že si jejich přízně velice vážíme a jsou pro nás klíčoví. Bez nich by naše práce byla polovičatá, bez protiváhy a bez odměny. Také bych jim chtěla říct, aby s námi zůstali ještě hodně dlouhou dobu, podporovali to, co se snažíme vytvářet tím, že přijdou na naše koncerty.